V zástupu kdoví na co čekajících jedinců vidíme barevné puntíky a zvědavé ohlédnutí přes rameno. Pouliční lampy rozsvícené za bílého dne. O kousek dále úplně jiný motiv, autorčin historicky první milovaný fotoaparát Praktisix „albín“, potom bronzový a nakonec zlatý, jemuž byla takto vzdána pocta a dík. Velmi zajímavý je snímek s patrně manželskou dvojicí - co snubní prsten, to fotoaparát v ruce; každý sám a sebe a přesto spolu, jedním pohledem. Co však na této fotografii zaráží je malý detail; ani jeden ze zobrazených přístrojů nemá potenci cokoliv vyfotit, neboť objektiv je zabílen.

Tvořivost autorky a její smysl pro experimenty a modernizaci ve sdělení se formovaly již v 60. letech, kdy v rámci „silného slovenského ročníku“ studovala na pražské FAMU, kde si později vzala na svědomí legendární skupinu studentů zvanou dodnes slovenská nová vlna a nadále svým neotřelým přístupem inspiruje mladé umělce. Ve vlastní tvorbě nezůstává ani náhodou pouze u fotografie, nýbrž sahá si pro inspiraci do malby, architektury či módy – nikdy však nepodléhá konvencím doby a sama hledá originální pohled na svět. Havránková vnitřně roste přímou úměrou ke své aktivní tvorbě.

Její pohled je natolik originální, že je poměrně obtížné dílu představenému na výstavě Next Page porozumět, nebo je to dokonce nemožné. Lze jej spíše mlčky přijmout, vnořit se do tajemství fetiše - „glorifikovaného“ starého fotoaparátu – či se naladit na vlnu anonymních snílků tesknících po pestrobarevném vytržení z šedivé reality. Chtělo by se říci: „Kdo skutečně chce, ten to světlo uvidí, ostatní budou konzumovat průměrnost jako ovce…“

Název výstavy – Následující strana – je pro Havránkovou vyjádřením současné bilance, přijetím faktu, že dnes sice každý fotografuje jako o život, ale zároveň se z tohoto média vytrácí kouzlo, jedinečnost pohledu, dřina ve fotokomoře, která zůstane vrytá ve vyvolané obrázky. Jako by to okolo jen cvakalo, ale nemělo to vyšší hodnotu – nadčasovost, univerzálnost, nezapomenutelnost, skutečné umění…Dokonalou kontemplaci fotografa na věčnosti.

Havránkové hold obrazovému médiu jak jej chápe 21. století možná prohlédnete za pár minut, ale s ohledem na autorčinu další tvorbu a problémy, které svými fotografiemi řeší, k vám ty zásadní otázky možná přijdou až trochu později, pěkně do vychladlého. Tam někde naleznete touhu po světle, komunikaci, upřímnosti, živé paměti a dalších hodnotách, které jsme coby dítka technologií od sebe odvrhli.

22.4.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout