Pestrý rock-funk, který kdysi uvedli na bandzone, Pavel na koncertech prokládá vtípky a glosuje atmosféru v sále („Vás neučili tleskat?“). „My vždycky dohrajem a já mám pocit, že bych se měl spíš omluvit. Ale ne že bych to tak špatně cítil, ale spíš že nejsme tak namachrovaný, spíš taková pokora,“ přiznává Pavel. Vystupují v klubech a hospodách a sní o tom, že jednou budou slavní. I když ne všichni. Ať už se jim to splní, nebo ne, jedno se brzy změní – název. Z neoriginálního Traffic Jam bude Suasponte. Nebo Zrcadlový neuron. Nebo možná něco úplně jiného.

Proč se jmenujete Traffic Jam? Na internetu jsem našla minimálně deset dalších kapel toho jména.

Ondřej: Není to moc originální název, no.

Jakub: Deset, jo? Já vím o dvou.

Ondřej: Jo, je to tak. Ona to snad byla nějaká slavná kapela, ne? Někdy v šedesátých letech... Nějakej kámoš to jednou plácnul v hospodě a už nám to zůstalo.

Jakub: To ještě nebyl ten internet. Dneska když někdo něco plácne, okamžitě si to zadá do telefonu: „Aha, hm, to ne.“ Ale v tý době to ještě tak nefungovalo.

Pavel: Dlouho už se nebudeme takhle jmenovat. To je strašnej kýč. Někdo to plácnul a náš bejvalej basák miloval dopravu, tak „hm, traffic“. A já zas že „traffic jam“ jakože „human traffic“, slangově tam je něco přes drogy a já jsem byl v tý době takovej...

Jakub: ...svobodnej.

Pavel: Takže kvůli tomu aspoň. A pak po nějaký době jsem viděl takovej film, ve kterém hrál 2Pac a byla tam písnička Life is traffic jam. Ve smyslu, že nás už je hodně a všeho je hodně, taková zácpa... A až minulej rok jsem se trošku uspokojil, tak jsme udělali zeměkouli a Traffic Jam.

Pomlčka Praha, aby vás šlo najít.

Pavel: Aspoň, no. Ale teď jsme zabrousili do latiny a budeme Suasponte, čili „spontánně“. Bude se to blbě říkat a blbě pamatovat, ale co.

Jak jste se dostali ke koncertu s Montezumou U Staré paní, kde jsem vás poprvé slyšela?

Ondřej: To zařizoval Pavel. Montezuma si prej dala inzerát, že hledají ještě jednu kapelu, a on se jim ozval. Byla to velká náhoda. Zrovna Montezuma, se kterou jsem hrával před deseti roky.

Takže jsi dřív hrál s Montezumou? Jak jste se tedy dali dohromady s Trafficem?

Jakub: Já na inzerát. To je taková romantická záležitost. Přistěhoval jsem se do Prahy, měl jsem kapelu v Novém Boru, chvíli jsem tam dojížděl každej víkend, ale to bylo neúnosný. Tak jsem si dal inzerát, nikoho jsem tady neznal a ozvali se právě kluci ještě v původním složení jakožto Melankoholik.

Ondřej: To bylo ještě s jiným zpěvákem.

Jakub: Melankoholik jakožto Jarda Konáš, kterej teď momentálně provozuje Hudební masakry. On vystupuje pod názvem Melankoholik jako sólista, kytara a zpěv. Měl nějaký repertoár, ale nějak to zamrzlo, to tvoření. Tak odešel a my jsme pak vzali zpátky prej bejvalýho člena, pro mě novýho člena Pavla. S tím Jardou to byla taková hodně intelektuální záležitost. Na začátku zkoušek jsme měli spicha přes ulici v takový kavárně, tam byly takový ty malinký stolečky pro dva lidi, lahvový pivo... Tam jsme se vždycky sešli, dopili jsme, dali druhý a pak jsme šli hrát.

Pavel: To jsem hned zrušil.

Jakub: Tvořit hudbu je celkem náročný. Když člověk nemá ty geny, že to ze sebe chrlí, tak je to dřina. Hlavně duševní.

Na bandzone máte ještě jednoho člena. Bohuslava Tempela.

Ondřej: No, to je kytarista. Ale ten odešel, protože se odstěhoval z Prahy, pořídil si rodinu a neměl už na to tolik času. Ono to všechno začalo tak, že jsem v práci potkal původního basáka ještě před Kubou, Dušana, který mi pořád říkal, že má jednoho týpka, kterej hraje na kytaru a dělá písničky. Půl roku jsme se domlouvali, že si půjdem zahrát, než k tomu konečně došlo. Pak jsme se jednoho dne sebrali, Dušan mě vzal právě za Pavlem, šli jsme zkoušet někam do sklepa, a od tý doby jsme spolu. A v tý době jsem právě hrál ještě i v Montezumě. Montezuma byla moje první kapela, se kterou jsem hrál. Byli jsme spolu asi půl roku a pak mě přestala bavit, tak jsem se na to vykašlal.

Čím se živíte?

Ondřej: Já dělám na letišti. Normálně na ploše, nakládky a vykládky...

Jakub: Manipulační technik na letištní ploše.

Ondřej: Tak.

Takže jsi jeden z těch, co jsou zodpovědní za ztrátu kufrů?

Ondřej: Dá se to tak říct, ale to už pak řeší reklamace. Proč, ztratil se ti?

Zatím ne, klepu.

Jakub: Ty ho ztratíš a reklamace to pak za tebe žehlí.

Ondřej: Mně se to ještě nestalo, že bych ztratil kufr. Ale stává se to, je to docela běžný. Většinou se najde, oni ho třeba pošlou na špatný let, místo do Londýna do Paříže, a přijde za den za dva. Jak je toho moc, tak se taky nějaký kufr někde zasekne, nestihne ten let, tak se pak pošle až dalším letem. A tak různě.

Jakub: Já jsem elektrikář a Pavel peče pizzu v pizzerii ve Slaným.

Ale zpátky ke kapele. Hudba, text – kdo co píše?

Jakub: Tak texty nepíše nikdo...

Pavel: Já, ne?

Jakub: Máš je napsaný?

Pavel: No nemám je napsaný, ale...

Tak dobře, kdo vymýšlí texty?

Pavel: Já. Beru si je ze vzduchu. Vždycky, když mě něco napadne, tak je hotovej text. Většinou jsou takový krátký, ale to stačí.

A hudbu?

Ondřej: Pavel většinou donese nějakej motiv a my to nějak obalíme.

Pavel: Já mám nějakej nápad a pak to doděláme, nechám kluky volně si v tom hrát. Občas se pohádáme...

Ondřej: Takovej jam.

Jakub: U Pavla to funguje tak, že něco prožije nebo chce vyjádřit nějaký emoce, a vyjádří je pomocí hudby a ta je pak nástroj k formulování textu. To je můj odhad. Já nevím, jak to funguje tady u pána v hlavě, ale občas až z tý nahrávky ze studia jsem se dozvěděl, o čem ty texty jsou.

Pavel: Protože neposloucháš. Jsou to pocity.

Jakub: Celkem to koresponduje i s tím názvem a smyslem „traffic jamu“ jako globální dopravní zácpy. Já razím názor, že lidí je moc.

Pavel: Ty, ticho... To je strašnej názor. Kuba nám jednou asi dvě hodiny vysvětloval, že to je správně, že někdo umřel, protože nás už je stejně moc. On by dal na městským úřadě sraz a řekl by: „Ty jo, ty ne, ty jo, ty ne...“

Jakub: Každej sudej, no. Mám rodinu, takže jsem trošku přispěl do zácpy, ale jsme dva a máme dvě děti, mezi tím je rovnítko. Ale dlouhodobě to udržitelný není.

Pavel: Nemůžeš stopnout svět a říct třeba: „Od teďka se nebudou rodit děti.“ To nejde. Všichni chtěj žít.

Jakub: Tam se to reguluje jinak, války a podobně. Ale když to vezmu dlouhodobě, lidská populace stoupá. Někde se to zlomit musí.

Pavel: Ale to už se říká dlouho, nějak to všechno dopadne. To je jak s prachama, říkáš si: „Nemám, co budu dělat?“ A uběhne půl roku a všechno funguje. Tohle je to samý a my se toho ani nedožijem, máme krátký životy.

Tak to jsme hodně odbočili. Vaše hudba je poměrně různorodá.

Jakub: To je záměr.

Takže to neplánujete sjednotit?

Pavel: Ne ne, teďka budeme dělat hip hop, už to mám vymyšlený. (smích)

Kde se inspirujete? Některé písně mi připomínají Nirvanu, jiné zase Lucii a další kapely.

Pavel: My se snažíme neinspirovat nikde, ale člověk je inspirovanej od narození.

Ondřej: Jestli tam slyšíš Nirvanu, tak já na ní vyrůstal.

Pavel: Dneska už je těžký najít něco, co nezaznělo.

Jakub: Ale zas nehodláme si dělat svůj ksicht na úkor toho, že to nebudeme my.

Pavel: To by pak bylo na sílu, to vymýšlení. Třeba minule Kuba vymyslel basu a já furt: „To znám, to znám..“ A ona to byla Metallica.

Jakub: No vidíš a já ji přitom vůbec nemám naposlouchanou.

Ondřej: Ale tak všichni tři se shodneme třeba na Red Hot Chili Peppers.

Pavel: A System of a down.

Jakub: Mojí krevní skupinou jsou Redhoti a Rage Against the Machine.

Ondřej: Je to široký, od metalu až po jazz. Aspoň u mě.

Zpíváte napůl česky a napůl anglicky. Proč?

Ondřej: Já jsem byl vždycky už od začátku pro to, aby se zpívalo česky.

Pavel: Ale on nezpívá, takže má smůlu. Já jsem česky nedokázal zpívat hodně dlouhou dobu tak, aby se mi to líbilo. Bylo to takový do Landy a do Lucie a já jsem chtěl, aby to bylo zpěvnější. A angličtina je zpěvnější. Teprve za pět let jsem ze sebe začal chrlit jeden text za druhým v češtině a už to tak asi půjde dál. Ale je tam rozdíl a je znát, že angličtina není můj rodnej jazyk. Nakonec, jak říkal náš kámoš Xavier, kterej je Francouz, žádná kapela tady v Čechách nezpívá správně anglicky. Jediný, kdo se trochu přibližuje, jsou podle něj Plees The Trees. A hodně známejch českejch zpěváků zpívá anglicky a strašně je slyšet, jak se snažej. To mi přijde, jak když jsou u paní učitelky na zkoušce.

Ondřej: Třeba to za dvacet let bude jinde. Spousta dětí dneska mluví skoro jako rodilí mluvčí.

Jakub: Já teda texty neskládám ani nezpívám, ale vždycky, když jsem něco potřeboval, tak jsem používal svahilštinu, která je blíže angličtině než češtině. Z toho vyplývá, že psát a zpívat český texty tak, aby nějak zněly, je daleko těžší, než to udělat v angličtině.

Pavel: Není těžší napsat slovo, tam jde o výslovnost.

Jakub: Však tak jsem to myslel.

Pavel: Ale tu češtinu nikdy nezazpíváš jako angličtinu, chápeš?

Jakub: Ale to není vůbec o tom...

Ondřej: A takhle to většinou probíhá, když se něco řeší. (smích)

Pavel: Představ si Tankiana, že bude zpívat česky: „Nebe hoří, nebe hoří.“ To bude znít strašně.

Jakub: Tak třeba právě tohle zpívat nebude.

Ondřej: To záleží, jak to napíšeš. Když to napíšeš na tělo česky, tak se ti to bude zpívat dobře.

Pavel: Ale vy nejste zpěváci, kluci.

Kdo má rozhodující slovo, když vás tak poslouchám?

Pavel: Hádáme se, no.

Jakub: Snažíme se, aby nikdo, protože je to takový fér.

Ondřej: Většinou to skončí hádkou.

Jakub: Vyměníme si názory a já to nechávám na ostatních, aby si to nechali projít hlavou.

Pavel: Hlavně je to o tom, že Ondra hraje na bubny a já mu neříkám: „Hrej na bubny takhle“. Někdy mu řeknu „zahraj tohle“, ale to je málokdy. To samý očekávám od nich, že mi nebudou říkat: „Pavle, zpívej takhle.“ Já zpívám tak, jak to cítím.

Jaké máte zatím ohlasy na vaši hudbu?

Jakub: Žádný.

Pavel: Jsou ohlasy, mlč prosím tě. Kuba to všechno vidí moc bledě. Vždycky, když někde hrajem, tak lidi čekaj nářez. Asi podle toho, jak vypadám, nebo nevím, kde to berou. Takže nářez a pak říkají: „Kluci, vy jste fakt dobrý muzikanti.“

Ondřej: Ono je dobrý, že se to líbí od metlošů až po pankáče.

Pavel: Jednou jsme hráli v rockovým klubu v Berouně, v klubu Prdel s kapelou Gutalax, a na pódiu jsme měli takovou velkou lebku. A ten majitel, takovej těžkej metlouš, tam stál a říkal: „Kluci, vy jako hrát umíte, to bylo slyšet, ale já tady to vůbec nechápu.“ Myslím, že ty ohlasy jsou dobrý, ale nějak to nikam nevede.

A co budete dělat s tím, aby vedlo?

Ondřej: Teď jsme konečně dokončili první demo, předtím jsme neměli žádnou nahrávku, kterou bychom se propagovali.

Pavel: Já to propaguju těžce, hrál jsem to i policajtům, když mě zastavili. Dal jsem si trošku fajku, oni mě zastavili a říkají: „Odkud jedete?“ „Ze zkoušky“ „A co hrajete?“ Tak jsem jim to pustil, vohulil jsem to tam, auta vesele projížděly a oni: „Hm, tak jeďte.“

S kým byste si chtěli zahrát? Máte nějaký sen?

Ondřej: O tom jsem nikdy nepřemýšlel, nemám takový sen.

Jakub: S kýmkoliv.

Pavel: To spíš kde – všude. S kýmkoliv ne. Kdyby mi řekl Michal David, tak mu řeknu: „Nezlob se, Michale, ale fakt ne“. Ale jasně, pro většinu kapel to znamená takovej odrazovej můstek, že je někdo pozve, přijde několik set lidí, a ti lidi je slyšej, stejně jako jsi nás slyšela ty. A takhle my to pomalu sbíráme. Já na to pořád sázím, že nás někdo někde uslyší.

Ondřej: Je to běh na dlouhou trať.

Jak dlouho myslíte, že vás to ještě bude bavit?

Pavel: Celej život. Já budu hrát, dokud budu moct.

Jakub: Já si taky myslím, že hudbu budem dělat všichni, ať už spolu nebo každej zvlášť.

Ondřej: Třeba jednou skončíme na těch zábavách a na svatbách...

Pavel: Kuba má rodinu, já mám rodinu. A spousta muzikantů si říká: „Ty jo, já budu mít rodinu, to je konec, nic nebudu moct.“ Není to tak. Člověk dělá to, co chce, celej život. Všechno něco stojí, nemyslím peníze...

Jakub: Třeba kapely jako Del Moe, který jsou stejně starý jako my, do toho jdou naplno. Chodí do práce, víkendy hrajou. A do toho už se nevejde rodina, to je nepředstavitelný.

Pavel: Jedna známá punková kapela hledala zpěváka a v tom inzerátu bylo něco jako: „Hledáme někoho, kdo s náma sedne do autobusu a objede s náma celej svět, jedna velká party.“ A já jsem si říkal: „Do prčic, tohle já nechci.“ Protože já bych byl někde venku a myslel bych na to, co ta moje holka s těma dětma. Prostě člověk má nějaký kořeny.

Jakub: Pro nějakýho teenagera je to klasika. My jsme každý tak nějak začínali a mysleli si, že je to dobrej styl života.

Ondřej: To jsme byli ještě naivní.

Pavel: Tak hlavně už jsme dávno měli být slavní. Já myslím, že i mrtví. (smích)

Takže když budete pořád hrát jen takhle po práci, vlastně vám to ani nebude vadit?

Pavel: Mrzet nás to bude, to určitě.

Jakub: De facto nemám ambice někam prorazit a jezdit turné. O tom jsme se bavili tehdy, kam to chceme směřovat s kapelou. Chceme opravdu všichni být ta známá kapela, která to bude dělat profi? Potom jsme se shodli, že na to asi nemáme.

Pavel: To je blbost, to si myslíš akorát ty! To je tvůj názor, každej máme jinej názor!

Jakub: Chceš to dělat profi?

Pavel: Já bych to chtěl dělat, to je můj sen. Myslíš, že mě baví dělat pizzu patnáct hodin denně?! To je jako když jsme přišli do Jazz klubu, a ty první co řekneš: „Ty vole, tady jsme ani neměli bejt!“ A všem se snažíš vysvětlit, že tam nemáme co dělat. Je to blbost, člověk si musí věřit.

Ondřej: Můj sen to bude vždycky, ale jestli se splní, nebo ne, to je jedno.

Pavel: Musíš za tím snem jít.

Jakub: Můj sen o rockové hvězdě, která tráví život v karavanu, to není. Mám rodinu, ty máš rodinu...

Pavel: Ale to není o tom! To je prostě o tom mít kapelu a hrát koncerty, mít ty koncerty dobrý a narvaný. Já neříkám být bohatej, ale prostě hrát.

Jakub: Pro mě je prvořadý hrát a až druhořadý, jestli před lidma, nebo ne. Já potřebuju ten soukromej pocit, že dělám kvalitní muziku, která mě uspokojuje.

Ondřej: Mně by zatím bohatě stačilo, kdyby na každej koncert přišlo padesát lidí. Každý by zaplatil kilo vstup a byl bych spokojenej. Prozatím. Potom bych třeba nebyl a chtěl bych vejš, ale takhle by mi to zatím stačilo.

Jakub: Pro mě je důležitý, aby ti lidi, co přijdou, nadšeně tleskali.

Pavel: Není to o penězích, ale o tom uznání. To je jak malíř, když bude celej život malovat obrazy a dávat je do sklepa. Co z toho? Udělá výstavu a chce, aby to lidi viděli. A my chceme, aby to lidi slyšeli.

Jakub: Ale znám spoustu malířů, který malujou proto, že je to baví, a nikomu to neukazujou.

Pavel: No, někdy je to s nima sranda. Ondrovi se nechce, Kubovi se nechce: „Ty vole, to bude zase. No, tak jo. Hm, dobře, no. Máme tam bejt v sedm. V sedm, jo? Ty vole...“ Takže já tam jedu, snažím si v sobě uchovat ty zbytky nadšení a je to těžký. To samý, když Kuba říká, že na to nemáme, Ondra mi tuhle řekl: „Prosím tě, nebuď naivní, tohle už jsem dávno zahodil, tyhlety představy...“

Ondřej: To jsem ti řekl asi po osmi pivech.

Pavel: Většinou říkáš pravdu po osmi pivech. Ale já se prostě toho snu nevzdám nikdy.

21.4.2014 | Kateřina Havlická Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout