Příběh o tom, kterak jeden výjimečně talentovaný mladík přišel k záviděníhodnému úspěchu, životní lásce a také – jakoby mimochodem – přepsal dějiny módy. Kapitola pojmenovaná „Yves Saint Laurent“ se začíná psát na podzim roku 1957, kdy se ve věku pouhých 21 let nadaný Francouz alžírského původu stává uměleckým ředitelem módního domu Dior. Přes dvorní modelky, kamarády z řad novinářů a hlavně díky svému neuchopitelnému talentu a schopnosti myslet mimo zavedená pravidla se dostává na úplný vrchol v průběhu pouhého desetiletí. Ne bez pomoci životního i obchodního partnera, nezištného sponzora a také velké inspirace Pierra Bergého, jehož očima příběh o Saint Laurentovi sledujeme. Vzhledem k tomu, že ve filmu nahlížíme pod pokličku života slavného módního návrháře, nemějte sebemenších pochyb, že se v něm drogami, depresemi a stovkami milenců (i milenek) bude jenom hemžit.

Myšlenka natočit snímek o legendárním návrháři se zrodila po smrti Yvese Sainta Laurenta v roce 2008, přičemž by mohla zůstat neuskutečněna, nebýt zájmu samotného Pierra Bergého, který s ochotou poskytl přístup do soukromých archivů módního tvůrce. Lespert vykresluje život Yvese Sainta Laurenta na pozadí historických a politických událostí – války v Alžírsku, revolučního jara 1968 – to však vyznívá poněkud tlumeně a je omezeno na pouhou zmínku. Což by se dalo odpustit v případě, že by byla víc do detailu vykreslena životní cesta samotného návrháře. Ta je ale také zobrazena až politováníhodně povrchně a je jakýmsi shlukem postav, názorů a hlášek, které se střídají s neskutečnou rychlostí tak, že si nestíháme uvědomit, která bije. Zkrátka, snímek by se nejlépe dal popsat jako „uspěchaný“, což navádí na myšlenku, zda bláhový nápad režiséra v rychlosti shrnout celý Saint Laurentův život nebyl zbytečně ambiciózní.

Zcela dle očekávání film bude zaručeně nudit ty, kteří s módou nemají co do činění a jejichž zájmy se ubírají jiným směrem. Bohužel také má potenciál přestat bavit i ty, kteří módu bedlivě sledují a mají ji rádi. Žádná z výtek však nesměřuje k hercům, ti odvádí skvělou práci – ostatně Pierre Niney a Guillaume Gallienne (oba dva jsou jen tak mimochodem členy slavného divadla Comédie-Française, což je ostatně ohleduplně zmíněno i v titulkách) patří k jedním z nejtalentovanějších herců nové generace. Obzvlášť představitel hlavní postavy Niney je svým mladickým elánem vysloveně nakažlivý. Jeho talent by se dal popsat jako „plastický“, spíše cirkusového charakteru, proto i jeho ztělesnění Yvese Sainta Laurenta nepostrádá expresi a švih. Bohužel ani jeho rázná hra dynamiku filmu nezachránila: stále tomu chybí cosi podstatného, co by vás napnulo a nepustilo.

Na úplném začátku filmu dostáváme přespříliš informací, které pak musíme v průběhu následujících několika minut zpracovávat, ke konci však tvůrcům asi došel dech – a tak raději posledních pár minut sesmolili v melancholickém „modu“ a nechali Nineyho a Galliennea dohrávat své postavy bez daných indicií či konkrétního směřování.

Byl jsi živ jen dvakrát do roka: na jaře a na podzim.

Režisérovi se povedlo natočit čistý a vymazlený film, nepodařilo se mu však do toho filmu vložit srdce. Snímek působí až sterilním dojmem a nepředstavuje nic víc než nevýrazný průměr. Ostatně to není první (a rozhodně nebude poslední) sonda do duše významného návrháře či zkrátka jiného výstředního talentovaného chlapíka, který se utápí ve slavě a vlastní sebestřednosti. Ačkoliv porovnání se stejně nevýrazným filmem Coco Chanel by bylo více na místě, ve mně Lespertův Yves Saint Laurent spíše vyvolal vzpomínky na jeden z posledních snímků Michaela Douglase Liberace: Valentino Liberace je přece ten stejný výstřední, talentovaný chlapík, který se utápí ve slavě a vlastní sebestřednosti.

Je to zkrátka jenom další snímek v řadě o vášněmi sžíraném umělci, který měl na to, aby změnil svět, ne však na to, aby pochopil sám sebe. Pochybuji, že záměrem Lesperta bylo inspirovat, ačkoliv nabídnutá látka byla velice vděčná: jednalo se konec konců o Yvese Sainta Laurenta – symbol 60-70. let, jenž byl jedním z těch odvážlivců, kterým se podařilo přetvořit své vize a sny ve skutečnost. Vykreslil nakonec jen dalšího chudáka zlomeného životem a vlastními ambicemi, ke kterému necítíme ani sympatii, ani opovržení – necítíme nic. Stejně tak by se dal shrnout dvouhodinový film – hezky natočené, vytrápené NIC.

Kdy a kde dávají film: Yves Saint Laurent

26.3.2014 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout