Metamorfozy

Osud oblasti na jižním Urale s dodnes vysokou radioaktivitou zaujal mladého Sebastiana Meze natolik, že se rozhodl o něm natočit studentský film - ten se dostal až do hlavní soutěže letošního ročníku festivalu Jeden svět. Přísně utajená a v současnosti 3. nejhorší jaderná havárie vůbec z roku 1957 změnila natrvalo charakter tohoto místa a místní se obávájí, jak krajinu i je samé v dalších generacích ovlivní.

Černobílý dokument je točen "jinosvětskou" statickou kamerou, která přes tragédii, která se v místě odehrála, zachycuje živou, obrůstající, rozmnožující se přírodu, která (aniž by to bylo okem patrné) je trvale zdegenerovaná. Ve snímku promlouvají místní starousedlíci nejen o svých zážitcích spojených s nejhorším dnem jejich života, kdy došlo k výbuchu, ale co je zajímavější, žádný z těchto lidí, které kamera snímá zepředu dlouhé desítky vtěřin, za celou dobu neotevře ústa. To přidává jejich svědectví mnoho dalších významů; zamlčenost nezamlčitelného, strach, odosobnění, tajemství... 

Scény jsou přes svou zdánlivou nehybnost a klid velmi silné; nejvíce asi ta, která zaznamenává měření radioaktivity poblíž místního vodního toku, pocity z toho jsou asi takové, jako by mělo znovu dojít k výbuchu, pípání přístroje je zkrátka k nevydržení. Co pak v okolní přírodě chybí, co se nenávratně ztratilo, to vyčte divák z vrásčitých tváří místních lidí, kteří jsou dostatečně staří, aby si pamatovali na dávný zdravý svět. 

Kořeny

Osmdesátník Naoši ztratil při ničivé tsunami roku 2011 syna a střechu nad hlavou, ze zasažené oblasti se však ani náhodou nemíní odstěhovat; ke svému domovu je připoután natolik, že se na stará kolena rozhodne na troskách domů vystavět nový. Japonský dokument natočil Kaoru Ikeya s velkou citlivostí a emoční vypjatostí, která se zprvu zdá nepatrná, ale když ukápne nejedna slza místním starousedlíkům i kněžím světícím nové základy domů, člověku to začne pomalu docházet - v tomhle díle jde o všechno, přestože hlavní hrdina může vzhledem ke svému pokročilému věku každý den zemřít.

Místo toho se však potí v lese a se silou dvacátníka kácí mohutné stromy, aby z nich vyrobil bytelnou konstrukci svého vysněného domu. Stromům rozumí, trpělivě sleduje, jak "se strom cítí", na jakou stranu asi padne a po každém vytěženém stromu zasadí nový a společně s ostatními se modlí.  "Tak dobří jsou naši tesaři!" chválí slovy znalce zase hned v úvodu filmu to, co z jeho domu po katastrofě zbylo. Ano, kácení je v Kořenech opravdu požehnaně a snad by nebylo na škodu s ním trochu pošetřit - z bezmála dvouhodinového dokumentu by mohl hravě vzniknout snímek poloviční stopáže se stejnou výpovědní hodnotou.

Samozvaný "zemědělec na poloviční úvazek" pěstuje okurky v naprostém bordelu, střepech, sutinách a odpadcích a díky pěstování rýže zase zapomíná na tragédii, kterou prožil - během těchto činností pusu od ucha k uchu, vitalita ze šlachovitého těla starce jen stříká. Zasloužený šálek čaje v interiéru překrásného nového domu je závěrečnou scénou a náležitou satisfakcí tvrdé práce...

17.3.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout