Novotný jako osmatřicetiletý fotograf-samouk nafotil soubor Londýn v roce 1968, respektive v pouhých třech týdnech tohoto roku. Vznikla tehdy kolekce pozoruhodných rozhodujících okamžiků, jejichž svědkem byl Novotný zpravidla přímo na londýnské ulici. Aktivisté v Hyde parku, zlatá mládež v drahých autech, milenecké dvojice, děti, prodavači, dělníci, pouliční muzikanti a další umělci – ti všichni byli Novotnému nevyčerpatelným zdrojem inspirace, neboť dokázal vytěžit ze situací, jimž byl přítomen, jedinečnost, platnost mimo prostor i čas, přesah od pouhého titěrného človíčka plahočícího se za svým údělem k příběhu s velkým P.

Jako dítě své doby byl okouzlen kultovní výstavou Lidská rodina, nesmrtelným fotoaparátem Leica, rodící se humanistickou tendencí fotografického média, Bressonovou alfou a omegou - rozhodujícím okamžikem - a samozřejmě lidmi, v jejichž tvářích četl více než existování po cestě z práce domů nebo naopak, dále světovými velkoměsty, která tyto lidi rychle pohltila a přetvořila k obrazu svému.

Přestože Novotného optika působí na první pohled banálně, při dalším prozkoumávání snímků se před okem diváka odhalí nevšedně hluboký obsah; nikoliv proto, že by výseky ze života z kolemjdoucích byly tak duchaplné, ale že jejich nanejvýš citlivé až něžné, k obyčejnému člověku shovívavé, mateřské pojetí z nich dělá vpravdě ikony, které se pak bezděčně objevují na pohlednicových kartách každého většího knihkupectví.

Je to snad právě ona nebojácná bezprostřednost, která nechávala Miloně Novotného vstupovat do příběhů, jako by mezi Londýňany a jím samým s Leicou kolem krku žádné fotografické médium nebylo, jako by handloval společně s bezzubými chlapíky na Billingsgate Fish Market, čekal na dostaveníčko s párem stydlivých milenců, hledal Boha jako misionář postmoderní doby s kartonovou cedulí v Hyde parku, spolu s osamělým hipsterem čekal na poslední vlak…

Novotný se nebál vstoupit do příběhu, ale ne jen tak zkusmo chodidlem, na dotek malíčku, ale odhodlaným skokem, v rámci něhož už neexistují žádná zadní vrátka – tím skokem začal žít příběhy lidí, s nimiž se setkal, a nejen tím, že ty příběhy převedl na negativ a posléze na fotografický papír, aby je potom někomu ukázal. Zmáčknutím spouště fotoaparátu jako by se zavázal k soucitu, k něze stojící mimo morálku a zákony, k zdržení se soudu, na nějž stejně nemáme nárok a k lehkému úsměvu na tváři, který ví, že člověk je jen člověk, ať žije na londýnském předměstí, v utečeneckém táboře nebo v mrakodrapu na Manhattanu. A že jeho lidství zahrnuje mimo síly a nadšení do života i bídu a slabost, někdy směšnost.

Chelsea Embankment, Londýn 1966 / © Miloň Novotný

Fotografie působí, jako by si Novotný v Londýně jen tak hrál a díval se pozorně kolem sebe; za lehkou poezií všedního dne mimo železnou oponu vůbec není vidět ta obrovská dřina, pověstné nekompromisní ničení všech „špatných negativů“, které nakonec vykrystalizovalo ty nejlepší záběry z nejlepších, dokud nebyl autor spokojen, a kdo ví, jestli i tehdy byl, jestli vůbec mohl být, aniž by v díle ustrnul. Nutno dodat, že zastával názor, že fotografie by se nikdy neměly upravovat, ale naopak zůstat takové, jaký byl okamžik jejich vzniku – všechno ostatní by byla laciná manipulace realitou. Přestože se Novotný zabýval i reportážní tvorbou (Palachův pohřeb, okupace 1968), jeho „fotografické srdce“ zřejmě bylo u spontaneity a nepředvídatelnosti intimních situací, které obvykle média nevyhledávají. Právě v této disciplíně byl mistrem empatie i smyslu pro humor.

3.3.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout