Když procházíte výstavou máte z ní stejný pocit jako při čtení dadaistického textu. Jakoby kurátor výstavy Michal Nanoru vzal klobouk, začal z něj tahat, co mu pod prsty přišlo a skládat prostě na stěny galerie. Ovšem to je jen první dojem, po chvíli, která u každého může trvat různě dlouho, pár minut či pár dní, zjistíte, že je výstava tak mozaikovitě a nesourodě poskládaná, až dává smysl, že to nemůže být nic jiného než záměr. Prohlídka je jakoby jste si měli možnost promítat útržky z života někoho jiného, tedy momenty. Co příspěvek, to vzpomínka, neúplný, opředený mlhou, ale velmi silný a působivý.

Kurátor výstavy Michal Nanoru pojmenoval expozici podle druhé nejdůležitější otázky, kterou vám položí laborant ve fotolabu: ,,Všechny nebo jen ty dobrý?“ Nanoru si prý vždy nechal vyvolat všechny, ne jen ty dobré. Díky jeho přístupu vznikla i tato pozoruhodná výstava, která se nesousřtedí pouze na dokonalost, ale nebrání se i těm malým kazům jako je palec v záběru, přeexponovaný snímek atd., zkrátka fotografie, které by nikdy světlo světa nespatřily, kdyby záleželo na laborantovi.

Výstava neprezentuje momentky jen tak ledajaké, jsou to snapshoty čtyřiceti uznávaných převážně amerických fotografů a fotografek jako je Andy Warhol, William Klein, Nan Goldin, Joel Meyerowitz, Jacob Holdt, Larry Clark a další. To je také důvod, proč momentky někdy jako momentky vůbec nevypadají a balancují na hraně, či dokonce jsou jinými žánry. Nejčastěji subjektivním dokumentem. Dále zde najdeme portréty, krajinky, dokumentární fotografii i snímky na hranici pornografie.

O snapshotové estetice můžeme mluvit již od začátku dvacátého století, nejstarší fotografie výstavy je z roku 1919. Vývoj momentky zaznamenal největší boom v 60. letech, kdy se do fotografie začíná prodírat barva a fotografování momentek se stalo běžnou součástí vznikající americké poválečné konzumní kultury. Další významná éra přišla v letech osmdesátých, kdy se momentkou inspirovala komerční módní fotografie. Žánr momentky stejně jako všechny ostatní žije svým životem a vyvíjí se, ovšem na rozdíl od ostatních ho daleko více posouvá technologie. Dnešní podoba momentky, která na výstavě zachycena není, jsou hlavně tzv. selfies, tedy autoportréty, pořízené převážně mobilním telefonem. Ty se díky internetové revoluci a fenoménu facebooku a jiných sociálních sítí staly nejčastější podobou dnešní momentky. Ty už jsou ovšem tak specifickým posunem žánru momentky, že by si zasloužily spíše samostatnou výstavu.

Soubor, který má velký potenciál utkvět v paměti ať už chtěně či ne, jsou černobílé momentky na harnici pornografie Larryho Clarka s názvem Teenage lust. Každá z fotografií je příznačně zakryta černým sametem, jako je ve vidopůjčovně oddělená sekce pornofilmů. Tady to ovšem nebylo kvůli nepřístupnosti, ale citlivosti papíru na světlo, aby se fotografie neničily. Jinak nahota prostupuje celou výstavou jako jeden z nejsilnějších motivů.

Další zajímavou sérií, i když možná ne úplně čistokrevnou momentkou, jsou záběry Jacoba Holdta z jeho slavné knihy ze sedmdesátých let American pictures, na kterých syrovým způsobem zobrazuje, jak se žije těm nejnižším americkým třídám. Momentkami v pravém slova smyslu jsou fotografie s absurdním patosem Jerryho Hsua. Dívka močící na mercedesu, jiná dívka u snídaně s novinami nebo zkrvavená pohozená matrace, jsou přesně ty věci, které stojí za zachycení, když jde člověk kolem a jsou snapshotem bez souvislostí a kontextu.

Výstava je celkově nevyvážená v kombinování velmi známých, až ikonických souborů známých fotografů jako je Nan Goldin a na druhé straně fotografů méně neznámých, jejichž práce ovšem do konceptu výstavy prezentující momentku zapadají daleko více. Různorodá je expozice i co se instalace týče. Od megalomanských lesklých pláten těch známějších autorů po malinké, jen na běžném papíře na zeď přilepené snímky. Polaroidové koláže i samostaně stojící obrazy.

20.2.2014 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout