Poukázat je třeba zejména na geniální zapojení publika do samotného dění slavnosti, které se tyčí do nejvyšších rovin šílenosti a neodbytně ponouká toho, kdo na hru přistoupí, k zásadním otázkám života a smrti. A to i přesto, že jste po celou dobu představení ovinutí ze všech stran toaletním papírem, to kvůli přátelské „lidské“ atmosféře.

Na prknech Stavovského divadla se tyčí obrovská krychle bez stěn značící uzavřený a trochu nebezpečný prostor; nejprve domácnost rodiny Pludkovy. Syn Hugo (Martin Pechlát), už dostatečně velký na to, aby to v životě někam dotáhl, opouští rodinu (Alois Švehlík, Eva Salzmannová) i své milované šachy, které hraje nejradši sám se sebou, to aby mohl vždycky „trochu vyhrávat a trochu prohrávat“, a vrhá se jako pohádkový Honza do dravého světa konkurence.

S loajalitou – a dá se to vůbec tak nazývat?! - jemu vlastní ho čekají jen úspěchy a vysněná kariéra; „takový hráč se přece neztratí!“. Vyzbrojen frázemi svých rodičů a nabytými vědomostmi působí ze začátku na zahradní slavnosti tajemného Likvidačního úřadu jako mimoň, ale nakonec ho uznání nemine. Rétoriku ovládá dokonale, mění se od základů a stává se mírou všech věcí. Je příkladem dokonale přizpůsobivého člověka, který vzápětí shodí své mentory z okraje srázu; chladnokrevně likviduje svůj nejbližší okruh.

Dokonce i brilantní super-vřelý a navíc tak současný zahajovač Ferda Plzák (Vladimír Javorský) „tak nějak lidsky“ pocítí jeho potenciál a musí mu chtě nechtě poníženě uvolnit místo. Svlečený do trenek přitom vypadá oproti Hugovi jako skutečně slabý střízlík. To když si jeho protějšek už-už stahuje poslední kus svého oblečení, ozve se z prvních řad vyloženě vyděšený řev několika žen, což způsobí všeobecné veselí a Pechlátovi dá hodně práce pokračovat v dialogu dál a zklidnit své ústní koutky.

V postavě Huga však, zdá se, v podstatě nic moc lidského není, nebo to neumí adekvátně promluvit. Jakékoli emocionální přítěžky na cestě k moci jsou pro něj náhle zkrátka zbytečné. I morálka jde stranou. A Martin Pechlát vystihl tuto proměnu osobnosti dokonale; z polohy asociála, která mu sedí už od dob Účastníků zájezdu, se vyšvihne do autoritativní výšiny, ze které svou jazykovou vytříbeností zcela ovládá jakýkoli další děj a podkopává základy zažitým pravdám, čaruje s frázemi a ohromuje svým ostrovtipem.

„Já? Kdo jsem já? … Copak se lze takto zjednodušujícím způsobem tázat?“

Dochází to tak daleko, že se v závěrečné scéně vznáší nad pódiem zavěšen na karabině a mysticky relativizuje vše doposud řečené! „Všichni vůbec pořád tak trochu jsme a pořád tak trochu nejsme.“ Což za pění ódy na národ český a ujišťování publika, že zahradní slavnost skutečně „patří všem“, působí jako opilá mozaika všech plytkostí lidstva vůbec. Hrdinský Hugův šach mat. Není co dodat, ty okamžiky jsou velmi působivé. Všechno jisté je nadobro zbořeno. „Cítíte to?“

20.6.2013 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout