Sto roků samoty je hra pro fajnšmekry

Sto roků samoty je hra pro fajnšmekry60%

Městská divadla pražská se v roce 2011 rozhodla uvést na divadelní prkna zdramatizovanou verzi románu Garcíi Márqueze Sto roků samoty. Americký autor, který obvykle uvádění svých děl nepovoluje, píše žánrem, který se označuje jako magický realismus. Do dramatické podoby toto rozsáhlé dílo převedl György Schwajda a na jeviště Městských divadel pražských jej přenesl režisér Peter Gábor. Ten jako svou první věc v MDP inscenoval Annu Kareninu, a na ni pak navázala řada dalších adaptací literárních děl. Otázkou je, zda je Sto roků samoty povahou ten typ prózy, který to unese.

Představení dosahuje úctyhodné délky tří hodin. Samotný román je typický velkým množstvím postav a vztahů mezi nimi, a jedná se spíše o rodinnou ságu než o titul s dramatickou zápletkou. Divák, který nečetl předlohu, se zamotá hned na začátku.

Ústředními postavami jsou milenci Úrsula a José Arcádio Buendía, kteří jsou kvůli sourozeneckému vztahu nuceni uprchnout do pralesa, kde se rozhodnou vybudovat místo vhodné pro všechny jejich budoucí potomky. Zakladatelku rodu, silnou matku Úrsulu, ztvárňuje Jitka Smutná. Ona je ta, která drží všechny části rodiny pohromadě, urovnává spory, nabízí pohlazení a snaží se ze všech sil zabraňovat konfliktům. Jitce Smutné patří velká poklona za energii, která z ní sálá po celou dobu, co stojí na pódiu. Vyzařuje to, co každá matka, tedy starost o všechny své potomky a schopnost bojovat za jejich práva do posledního dechu.

Jejího partnera Josého Arcádiu nyní ztvárňuje Jiří Schwarz, který nahradil nedávno zesnulého Vladimíra Čecha. Pohybuje se po jevišti s jistotou a během tří hodin dokáže ztvárnit snad všechny druhy poloh, které tato zvláštní postava má. Zapálený objevitel a vědec, milovník technického pokroku se nám doslova před očima mění v zuřivého šílence, jehož zuřivost nakonec nachází klid v poklidném rozjímání. Nedá se mu upřít velká a upřímná láska ke své rodině, ze které všechna jeho příkoří pramenila, když se ji svými objevy snažil jen a pouze zabezpečit.

Postava, která nad jiné vyniká, je sympatická Visitación, která našla ztvárnění v Daně Batulkové. Přitahuje divákovu pozornost lehkostí, s jakou dokáže pojmout dramatické i odlehčené události, které se jen v lidském životě semelou.

Celá inscenace je vizuálně postavená na hře světel. Právě díky nim se vytváří ta podivuhodná atmosféra živé džungle, která na samém počátku nemá žádná pravidla, a je tak připravena přijmout vyhnance, aby zde založili lidské společenství. Scéně vévodí hra s pískem, do kterého během představení herci kouzlí tajuplné obrazce, promítané na plátno natažené v pozadí. Zajímavý prvek, který představení oživuje, ale zároveň příliš nenarušuje dění na jevišti.

Celkově si myslím, že představení je pro fajnšmekry. Očekává se alespoň základní znalost příběhu, bez které se jen těžko prokousává spletitou džunglí postav. Rozhodně je velká výzva vůbec pokusit se zdramatizovat Márqueze, jeho magický realismus, a pokud mám brát právě tento fakt v potaz, potom klobouk dolů.

Když si ale odmyslím znalost tohoto pozadí, potom budu zřejmě z divadla odcházet v rozpacích. Nedá se upřít kvalitní herecké výkony a kumšt, s jakým je inscenace podávaná, ale jako by něco chybělo. Možná je to nepolapitelností duševního rozpoložení každého jednotlivého čtenáře, který obrací stránky románu, uzavřen ve světě své vlastní fantazie. Proč sledovat cizí svět, když si mohu vytvořit svůj vlastní?

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Městská divadla pražská: ABC,... nabízí i další akce

Další divadelní novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!