Večer plný slovních hříček i filosofických otázek, občasného Duškova výrazového tance a meditativní hudby prodchnul duch naší technologické doby; absurdní touha po systematizaci a kontrole všeho. Počínaje rodným číslem přes IČO, volební preference, sledovaný televizní program až k neúnavným telefonním operátorům zlepšujícím své služby, mnohdy spíše k horšímu. Touha po překlenutí nepředstavitelných časoprostorových distancí.

„Koukám na tebe,“ řekla jednou v noci televize. „To koukáš, co?“

Naproti tomu potom duch přirozenosti, bezstarostnosti, zvídavosti a otevřenosti. Duch světa, kde nikdo nikomu neříkal, co si má myslet, byl-li vůbec někdy takový…? Protože dnes už si, dle Duška, nikdo nemyslí to, co chce, ale to, co ostatní chtějí, aby si myslel.

„Proč chceš mít všechno utříděné, systéme? Mluví z tebe strach,“ oslovuje bosý Jaroslav Dušek jeho personifikaci, kytaristu Pjéra. „No…musíš ty lidi nějak kontrolovat, třídit, dát jim hranice, jinak by si přece každej dělal, co by se mu zachtělo. A to nejde.“

Konflikt představení se posléze rozehrál na dvoupólovém rozdělení společnosti na loguány (rozuměj logicky myslící leguány) a mloky. Otázky jako „Volíte mloka či loguána?“ nebo „Používáte mlobil nebo mobil?“ se staly pro hodnocení individua klíčovými. „A víte co,“ ozývá se podprahová odpověď, „ani jednoho a ani jeden! Proč je na výběr jen ze dvou, může to být někdo úplně jiný, někdo třetí…“ „Hmmm, je fakt chytrej,“ vrací se po chvíli ozvěnou.

Popularita představení Divadla Vizita se drží zřejmě díky umění aktérů pojmenovat jinotajem současný stav a to tak, že vám tečou slzy neutichajícího smíchu a přitom víte, že se ve vás už na představení něco mění, že odejdete z divadla jiní, tedy alespoň do té doby, než zapomenete na ten mimosvětský zážitek kvůli svému vysilujícímu životu. Na tu chvíli je to ale jako být v oáze uprostřed pouště nebo pozorovat malé dítě, jak má radost z triviálních věcí a o nic se nestrachuje. Krása přítomnosti.

20.3.2013 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout