Inscenace v režii Arnošta Goldflama je ušita pro osm herců, avšak zdá se, jako by jich někdy bylo až čtyřikrát tolik! Vtipné rozdělení jeviště na svět před záclonou a za ní, odkud se dá popředí – ne němž se odehrává několik „her ve hře“ – samotnými herci pobaveně sledovat i nekonečná variabilita kostýmů činí z představení mnohovrstevnatou zkazku o absurditě blázinců a činnosti psychiatrů, strašácích z dětství, kteří rozhodně nejsou zapomenutí, ale stále se nám bez našeho vědomí pletou do života, o nejhorších stádiích puberty, domácím násilí a citovém vydírání, o odvaze zůstat sám sebou navzdory nadřízeným, ale hlavně o vůli žít nemocen s vědomím rychle se blížící smrti.

Přestože Darda řeší téma umírání, uchopila jej vkusně a citlivě, ale přesto humorně – dalo by se říci, že legrací překrývá skrytý smutek situace. Ztrápená Helena zkrátka neměla nikdy štěstí a ani teď ho nemá. Darda střídá dardu, facka za fackou dopadá na její tvář… A ona? Je ženou už vyjasněných, pevných postojů, je si jistá a podle toho také žije, neohlíží se doleva ani doprava. Podobně jako Štěpka v Petrolejových lampách, která si, stejně tak jako teď Helena v Dardě, vybrala Hrzánovou za svou herečku, nikoliv obráceně. Jsou to bez nadsázky dvě z řady jejích životních rolí.

21.2.2013 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout