Pěna dní v La Fabrice aneb Všichni bychom se chtěli zamilovat

Pěna dní v La Fabrice aneb Všichni bychom se chtěli zamilovat70%

Když jsem před lety z knihovny svých rodičů poprvé vytáhla Pěnu dní Borise Viana a začetla se, čekalo mě v následujících hodinách zjevení. Úhoři v potrubí, lekníny na plicích, věčná láska a existencialistické úvahy o práci, smyslu bolesti a nesmyslnosti života namíchané do surreálného koktejlu tak, jak to dovede pouze melodiemi ovládaný pianoctail jsou pro mě od té doby srdeční záležitostí a pro celou jednu generaci v 60. letech (tedy až po autorově smrti) byl tenhle filosoficko-kýčovitý drink zároveň doslova kultovní. Podobně jako jiná literární díla označovaná tímto přízviskem je tak zároveň skvělou šancí pro filmaře i divadelníky obrazně i doslova si vylámat zuby.

Jak si poradit  s adaptací díla, které je založeno především na slovních hříčkách, surrealistické symbolice, bez jasné narativní struktury? Ve Vianově světě věci žijí stejně ogranicky jako lidé a lidé se někdy chovají jako stroje, místnosti do kterých svítilo z každé strany jedno slunce se zmenšují a tmavnou s rostoucí melancholií jejich obyvatel, hudba zakulacuje rohy a hrdinové umírají kvůli knihám a květinám. Kouzlo románové Pěny dní tkví především ve schopnosti probudit v čtenářovi sílu imaginace, díky které ho (s notnou dávkou ironie a absurdity) dovede až na hranici existenciální úzkosti – ne nadarmo byli prvními Vianovy čtenáři a fanoušky Jean-Paul Sartre (v příběhu vystupující coby Jean-Sol Partre, autor zásadních děl Krkání květin, Zvracení a Písmo a neony) a Simone de Beauvoir.

Děj románu je v divadelní adaptaci Jiřího Havelky značně osekaný a důraz je kladen především na romantickou linku mezi hlavními protagonisty Chloé a Colinem. Colin je mladý, bohatý, bezstarostný a naivní, Chloé je krásná, veselá a křehoučká a jejich láska je nebeská. Láska jejich přátel Chica a Alise už tak idylická není, především kvůli Chicově závislosti na Partrových dílech (která skýtá značný komický potenciál). Čtyři hlavní role ztvárňují v La Fabrice čtyři studenti konzervatoře Adam Mišík, Anna Kadeřávková, Sára Sandeva a Jan Komínek. Všechny ostatní role (především kuchaře Nicolase) pak režisér svěřil jedinému herci-profesionálovi Pavlu Liškovi. Liška je standardně skvělý, umí publikum rozesmát a mladým neokoukaným tvářím je skvělým protipólem. Sice se občas vystavuje riziku, že bude hrát tak trochu pořád sám sebe a předvádět stokrát omílanou etudu na téma zajímavý idiot, ale většinu času na jevišti se mu daří střídat herecké výrazy a přitom nepřehrávat. Rozhodnutí obsadit do hlavních rolí mladičké herce-neherce se oproti tomu ukazuje jako dvojsečné. Když mají zrovna horší den, může jejich afektovanost a „dřevěnost“ působit až rušivě, zvláště ve srovnání se suverénem Liškou. Režisér nicméně celý příběh osekává v podstatě jenom na dialogy o lásce nebo smrti – a nikomu jinému než náctiletým hercům by pravděpodobně nebylo možné naivní, místy až kýčovité proklamace uvěřit. („A Vy děláte co?“ „Já miluji Chloé“…). Měla jsem možnost srovnat výkon herců při premiéře a při představení zhruba dva měsíce poté – a zatímco při první příležitosti jsem se místy ptala sama sebe, proč je vůbec někdo pustil na jeviště, při té druhé už mi byl režisérův záměr docela jasný (přestože pár škobrtnutí by tam pořád bylo). Když na Vás ale Adam Mišík s odzbrojujícím výrazem namíří fén na vlasy a oznámí Vám, že byste se chtěli zamilovat, tak je v tom skutečně něco absurdního, komického, opravdového i tragického zároveň. Podobných okamžiků obsahuje představení několik – ale zdaleka ne tolik jako jeho románová předloha. Důrazem na romantickou linku původní příběh mnohé ztrácí, ale nelze se zároveň ubránit dojmu, že je to inscenační záměr.

Režisér Jiří Havelka zřejmě správně pochopil, že divadlo zkrátka takovou mnohovrstevnatost jako literární předloha neumožňuje. Umožňuje ale výtvarnou stylizaci a uměleckou zkratku. Především toho prvního si v La Fabrice užijete dosyta. Nápaditá a přitom geniálně jednoduchá scénografie z dílny studia 3dsense a Josefa Lepši je založená na jediném elipsovitém amorfním kusu látky, ze kterého se dle potřeby vynořují židle, gauče, postele či pověstný pianoctail. Na jeho povrch jsou zároveň promítány videoprojekce a hrdinové se tak nemusí moc namáhat, aby se z ložnice dostali do lesa nebo na kluziště. Svou roli hrají také kostýmy, jejichž autorkou je výtvarnice Ha Than Nguyen (mimochodem také vietnamská sestřička z Ordinace v růžové zahradě). Její návrhy nepostrádají vtip a do celkového konceptu představení perfektně zapadají (především proměna Chloé z celofánového bonbonku v dívku v černém je velmi efektní).  Je to právě scénografická úprava a výtvarná stylizace, která by měla i pravověrného fandu románové předlohy donutit vzít Havelkovo adaptaci na milost. I když chudší na dialogy i myšlenkové roviny, divadelní Pěna dní dokáže evokovat stejný nepopsatelný, nepostižitelný pocit melancholie, absurdity a zároveň nezkrotné touhy žít a radovat se, kterým Vian okouzlil celou jednu generaci.

Takže pokud jste taky už někdy zažili ten pocit, že Vám při každém nadechnutí v plicích rozkvétá leknín, který Vás zabíjí, ale bez kterého se žít nedá – běžte si to do La Fabriky připomenout. Čas od času je to potřeba.

P.S: některé vtípky daleko za hranicí absurdity si vychutnáte ještě lépe se znalostí reálií – v tomto případě je například dobré vědět, že to byl právě Jean-Paul Sartre, kdo měl na svědomí rozpad Vianova manželství (protože se spustil s jeho manželkou Michelle). Teprve s touto informací na mysli lze plně docenit způsob, jakým se z „Bytí a Nicoty“ (L’Etre et Le Néant) stanou  „Písma a neony“ (La léttre et Les Neons). 

Názor informuji.cz: 70%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Fotografie k článku

Zdroj: 3dsense.czZdroj: 3dsense.cz
 

Mohlo by se ti líbit...

Místo konání: La Fabrika

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!