Sledujeme nový dokumentární film Láska v hrobě, který od roku 2007 natáčel David Vondráček, mimo filmaře také scénárista a novinář. Po vítězstvích na festivalu nezávislého filmu RIFF v Římě a na Finále Plzeň přichází do českých kin, a to 29. listopadu. Láska v hrobě vypráví příběh bezdomoveckého páru, který svým rozhodnutím zůstat svobodnej dochází až na konečnou.

„Ty lidi jsem znal už pět let, pomáhal jsem jim, jak se dalo, ale mojí ambicí nebylo dělat sociálně kritický film,“ uvádí Lásku režisér, který se tak trochu diví tomu, že na film zatím nebyl žádný negativní ohlas, přestože reakce byly výrazné. Povedlo se mu zachytit citlivě naturalistický vztah Jana a Jany, jejich dobrovolnou sebedestrukci alkoholem, jejich definici pojmu „svoboda volby“ a konečně anamnézu všech bezdomovců, přičemž se ponořil do až psychoanalytického zkoumání následků jejich krutého dětství.

Nedostudovaná krejčová Jana, od 12 let zneužívána vlastním otcem a následně se živící jako prostitutka, má vážné zdravotní problémy, je v podstatě závislá na Janově péči a oddanosti. Proto se k ní do opuštěné a zchátralé hrobky bývalý zedník po čase stěhuje a zútulní ji do podoby bezdomovecké „garsonky“. Jejich vztah vypadá místy až idylicky, hladem rozhodně nestrádají - až komicky působí najednou střih a Pavel Bém nalévající o Vánocích bezdomovcům polévku - a Jan po svých pochůzkách Prahou vždy střelí za pár korun nějaké věci, které najde v kontejnerech. Z hloubky svého citu potom každý týden vylézá na samou špičku hrobky, aby mohl Janě z výšky sdělit, jak ji miluje. Tomu přihlížejí i jejich deklasovaní kamarádi, žijící též na hřbitově.

Zvrat přichází ve chvíli, kdy je rozhodnuto o rekonstrukci hrobky a pár je během chvilky vystěhován zpět do Janova drážního krcálku. Drásající záběry plačící Jany, která přišla o svůj první domov, se střídají s pozorováním dalších opilých bezdomovců, kteří se nechtějí vzdát „svého“ majetku a dohadují se s policisty. „Tato událost má symboliku vyhnání z ráje,“ vysvětluje Vondráček kontrastní poetiku snímku. „Dalším takovým symbolem je návštěva Jana u své těžce nemocné maminky – návrat ztraceného syna.“ Janův otec uhořel v jejich bývalém domě, a když ztracený syn na ono místo po letech přichází, do detailu popisuje, jak po otci v popelu pátral, vytahoval jeho ostatky, a na vlastním těle dokonce ukazuje, jaké přesně kosti.

S tím jak se film blíží ke konci, a jak příběh skáče najednou třeba o rok dopředu, divák cítí, jak se vše děsivě zrychluje, jak jim všem zbývá čím dál tím méně času. Nakonec došlo k události, která zafungovala jako přirozený konec – Jana zemřela na infarkt. To už bylo v době, kdy s Janem nežili, neboť i malý krcálek jim byl rozbořen, navíc oba dva víc a víc pili. Jejich ustavičné plány, že si nechají alespoň udělat občanku, vždy ztroskotali na tom, že není čas.

„Točili jsme s malinkou kamerou, kterou dneska koupíte někde v bazaru za 500 korun a pracovali jsme bez zvukaře,“ popisuje slabé technické zázemí režisér. „Ani jsme nevěděli, jestli to vůbec bude možné dokončit.“ Nakonec se ale nedokonalost ukázala jako výhoda – přidává snímku na autenticitě a dobře vystihuje drsnost prostředí. V některých místech není protagonistům zcela jasně rozumět, ale o přidání titulků tvůrci neuvažují – dialogy prý vycházejí z kontextů dané situace, takže není natolik důležité, aby bylo každé slovo srozumitelné. Film by se dal s trochou nadsázky uchopit i beze slov.

Kdy a kde dávají film: Láska v hrobě

16.11.2012 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout