Kam vedly a vedou cesty osudu Adélu Tas?

Kam vedly a vedou cesty osudu Adélu Tas? 

O tom jsme si povídali s touto sympatickou a nadanou malířkou, kamenosochařkou, galeristkou a aktuálně nastávající maminkou, při příležitosti vernisáže a výstavy jejich obrazů s příznačným názvem Cesty osudu. Průřez její několikaletou malířskou tvorbou je k vidění v galerii ST. VOL, Valentinská 11/56, Praha 1. Výstava potrvá od 3.září do 29.září 2012.

1. Co pro tebe představuje umění?

Nad tímto jsem se zamýšlela už několikrát a je to velmi těžké, protože od té doby, co pracuji v galerii, se setkávám s tím, že umění je i vystavená mísa a podobně. Pro mě je umění to, co je líbivé a co je hezké a co dokazuje talent člověka.

2. Jak se díváš na školní teorii ve srovnání s praxí?

Každému, kdo je nadaný a má talent bych spíš doporučila věnovat se například dějinám umění, ale ne studovat na umělecké škole. Protože v devadesáti procentech, vyjma asi akademie tady v Praze, tam do těch studentů prostě cpou své názory, své styly a vůbec jim nerozvinou  jejich osobní talent. A to je bohužel pravda, jednak tady, tak i v cizině. Akorát pražská akademie výtvarných umění, ta je dobrá, tam dávají lidem prostor. Já sama jsem studovala uměleckou školu, kamenosochařství.

3. Proč se křehká žena rozhodne zrovna pro tento směr?

Já jsem vlastně od pěti let dělala keramiku, takže jsem k tomu trojrozměrnému měla mnohem blíž, než ke kreslení nebo malování. To jsem dělala také, ale až tak mě to nebavilo. Takže když jsem se potom hlásila na výtvarnou školu, tak jsem měla volbu mezi malířským oborem nebo kamenosochařským a vybrala jsem si ten kamenosochařský. A byla to skvělá volba, protože malovat se člověk naučí i sám, když má talent. Ale ta kamenosochařina, ta není jenom o talentu, ta je i opravdu o tom, jak to dělat, o technice, jak se láme kámen…To se člověk nenaučí jen tak sám, na to opravdu potřebuje mít školu. Ještě jsem se naučila restaurátorské základy a to je úžasné, to je jakoby dárek navíc. Teď se tomu začínám znovu věnovat.

4. Takže ta období ve své tvorbě střídáš?

Měla jsem malířské období, protože jsem hodně cestovala. Kamenosochařství jsem se nevěnovala, protože jsem neměla ani dům, ani zahradu. To je potřeba, protože se to nedá dělat v interiérech, takže jsem toho nechala úplně, dá se říct. Začala jsem se pak věnovat  obrazům, a to i z finančního hlediska, protože zpracovávat kámen a dělat sochy je finančně neskutečně nákladné. Ta díla jsou potom drahá a málokdo to koupí, když někdo nemá jméno. Takže ta malířina mě ze začátku strašně nebavila, až mě to trápilo, jak mě to nebavilo a potom pomalinku se začaly objevovat kusy abstraktní. Teď se to stalo úplně až závislostí, ale vracím se postupně znova k sochám. Příští týden začínám.

5. Prozradíš více?

Začínám teď u takových materiálů jako je keramika, prozatím, pak mám připravený projekt sedmimetrové sochy, která bude odlita do bronzu a jestli se to povede nebo ne, to je otázka. Je to pro město Plzeň a město Plzeň by to mělo také zaplatit. Takže uvidíme. Když se to povede a přijmou mou nabídku, tak by se to mělo prezentovat v roce 2015.

6. Jaké jsou tvé umělecké vzory?

Ze starých mistrů miluju Dalího a Van Gogha, v sochařství Michelangela, toho má rád snad každý. Z těch současných v České republice, jelikož jsem teď měla čest se setkat se spoustou malířů osobně, obdivuju pana malíře Daniela Krejbicha, ten je úžasný, má talent a je takový vynalézavý…ty barvy  různě míchá a pracuje se ženským tělem, akty a to je krásné…No a pak samozřejmě jsou krásné věcí těch lidí, co vystudovali AVU, ale říkám, že jsou tak trochu na jedno brdo. Jsou všechny krásné, ale nemám tam žádného vyloženě favorita…

7. Ke které zemi, které si navštívila, máš vnitřně nejblíž?

Kde bych chtěla umřít na stará kolena, to je Thajsko, v nějaké thajské vesničce. Proč Thajsko? Protože je krásné přírodou, měla jsem opravdu příležitost procestovat ho s batohem za dva měsíce od hor až po ostrovy, takže ho znám téměř celé. Je krásné nejenom tou přírodou, ale hlavně těmi lidmi, protože je tam úžasně mírumilovná atmosféra. Málokdy se stane, že vám lidi pomůžou bez toho, aby chtěli nějaké peníze, když se něco stane a tady se mi to přihodilo dokonce několikrát. Je to samozřejmě také tím buddhismem, který mi je hodně blízký a o který se zajímám. Je to tam překrásné a hlavně ta příroda je úplný ráj na zemi. Takže tam bych chtěla na stará kolena umřít, ale ne strávit tam celý život. Protože tam to je opravdu už jenom o tom, užít si to….


Přečtete si také:
4. ročník "Dětského úsměvu" v Dětském domově Trnová u Plzně


8. Oslovila tě i jiná země kromě Thajska?

Já jsem toho procestovala opravdu hodně a je to složité, říct, co mi je ještě blízké. Spoustu zemí mám strašně ráda, to je Turecko, Španělsko, to mi hodně přilnulo k srdci. Na Mallorce to bylo nádherné období, co se týče kariéry, protože tam jsem měla svůj největší  boom, tam jsem se vyloženě začala tomu věnovat a živit se tím. Tam je prostor pro mladé umělce a je to báječné tím, že tam jezdí lidi z celého světa a kupují obrazy, opravdu za dobré ceny. Není to podceněné jako tady v České republice a nebojí se tam kupovat mladé malíře, právě naopak, vyhledávají právě ty mladé talenty. Takže ty galerie jsou strašně vstřícné, ne jako tady…A opravdu si vezmou pod svá křídla mladé umělce a propagují je.

9. V čem vidíš problémy umění v Čechách?

Ty jsou v konceptech galerií, které jsou z devadesáti procent zamířeny v podstatě na staré umělce, již zemřelé nebo hodně staré, takže prodávají z devadesáti procent tyto. A když už chce někdo nový do galerie, která má jméno, tak když už docílí toho, že mu to vůbec povolí, musí zaplatit neskutečné částky, což je třeba tady v Praze 25 – 45 tisíc za měsíc nájem za výstavu a plus ještě náklady za vernisáž, samozřejmě. A nezřídka se stane, že se tam neprodá ani jeden obraz, protože tady v České republice je málo kupců a málo těch, kteří kupují moderní umění a málo těch galerií má dostatečné kontakty. Bohužel v poslední době to hodně krachuje a je to i z toho důvodu. Protože si myslím, že se málo snaží komunikovat s lidmi, málo se snaží propagovat moderní umění, i když nechápu, proč. Protože právě naopak, to moderní umění je výborný směr v tom, že když vyberou nějaký talent, tak mají možnost nakoupit jeho díla za pakatel a za deset – dvacet let prodat za několikanásobnou cenu. Tam je otázka umět odhadnout, v kom ten talent je a v kom ne.

10. Jak to funguje v Německu?

Mně se v Německu moc líbilo hlavně kvůli tomu, jak jsou pedantní, mají tam vše perfektní, protože já jsem také perfekcionista. Německo mi vyhovovalo hlavně kvůli tomu, jak tam vše krásně funguje a je to tam čisté. A docela jsem si tam našla i spoustu přátel a velmi ráda se tam vracím, přestože se o Němcích říká, že jsou to chladní čumáci. Vlastně tam jsem začala s charitativní činností v Německu tenkrát u svého šéfa, práci pro Peaceworkers.

11.
Aktuálně probíhá výstava k vernisáži Cesty osudu. Na co se můžeme těšit?

Cesty osudu se to jmenuje proto, protože je to takový průřez mé tvorby posledních šesti-sedmi let. Jsou to vybrané obrazy, především ty abstraktní a hlavně obrazy, které se malují opravdu ze srdce. Pouze jeden byl dělaný na kšeft, to byl Toreador, ale i to patří do těch cest osudu. Takže tam je má malířská tvorba od počátku malování až po současnost. No a řekněme v těch posledních dvou letech vyzařují mé obrazy momentální duševní stav, ve kterém jsem se nacházela, takže tam je vidět, jestli jsem byla zrovna šťastná nebo jsem nebyla a nebo jestli jsem byla zamilovaná…Z poslední doby je to skutečnost, že očekávám miminko, takže tam mám v této souvislosti rodinný portrét, který jsem čerstvě dokončila.

12. Jaké jsou tvé zkušenosti s kritikou?

S kritikou se umělec setkává neustále. Já mám pocit, že se s ní setkávám minimálně. Měla jsem pár uměleckých kritiků, kteří to hodnotili zatím pozitivně. Člověk zažije občas i negativní ohlasy. Ono je to ale těžké, protože spousta lidí je ovlivněna i něčím jiným, ať už tím, že dělám charitu a na mě třeba žárlí anebo tam jsou pozitivní a negativní vlivy také něčeho jiného. Takže pokud to není vyloženě výtvarný kritik, tak se to pak nedá brát úplně přesně. Zatím je to tedy dobré, až na nějaké výlevy některých dam…Přijímám ji v pohodě, protože umění je o tom, že každý obraz má svého kupce a každému se líbí něco jiného. Někomu se nějaký obraz nelíbí vůbec a někdo jiný je z něho ve vytržení.

13. Cesta umělce je mnohdy trnitá…Jaká je tvá zkušenost?

V poslední době se už setkávám s oceněním, že už mě oslovují samy galerie a chtějí mě vystavovat, aniž bych musela já někoho oslovovat. Trvalo to těch osm let určitě, osm let intenzivní práce, kdy jsem lezla po kolenou za galeristama a vůbec to nebylo jednoduché. Člověk se setkával i s tak ponižujícími věcmi jako malovat psy a podobné věci pro bohaté lidi. Musíte pak dělat na zakázky všechno možné… Bylo to útrapné, ale určitě se to vyplatilo. No a člověk musí být připravený také na to, že bude dřít v normální práci a po nocích malovat, než se dostane k tomu, aby vydělával. Někdy to je pět let, někdy deset, někdy dvacet a někdy to je napořád takhle. Záleží na tom, jaké má člověk štěstí a je to také hodně o kontaktech.

14. Do některých svých obrazů přidáváš spermata? Jak tento nápad vzniknul?

Vzniklo to úplně nevinně, když jsem to tenkrát dala na jeden ze svých abstraktních obrazů, který se jmenoval Orgasmus. Tehdy jsem ještě žila se svým manželem a tak jsem si řekla, ať tam do toho ten můj manžel dá ten orgasmický zážitek v takové podobě, jak má být. Takže v podstatě to jeho sperma skončilo na tom obraze. No a nějak jsem nehloubala dál nad tou myšlenkou, ale ten obraz jsem pak dala za dva dny do galerie a stalo se to, že tam byly dva obrazy vedle sebe, kromě Orgasmu ještě takový jeden abstraktní červený. No a ten Orgasmus byl vystavený jakoby za dveřmi, takže když někdo přišel do galerie, tak ho ani neviděl. Musel se otočit, aby na něho vůbec viděl. No a pak mi galerista volal, proč jsem to tam dala, že to není normální, že tam chodí lidi a okamžitě se otočí a jdou za ním. Takže v podstatě jakoby v sobě měl nějakou tu jinou energii… a měl pak okamžitě zájemce. Pořád se nabídky zvyšovaly a pak cca po dvou týdnech se prodal za 16 tisíc EUR, kdyžto ten druhý, téměř stejný, se neprodal vůbec. Tak jsem si řekla, že v tom asi něco bude a sem  tam jsem to do některých obrazů začala sperma přidávat.

15. Přispěly prý i české celebrity….?

Jsou tam dva lidi z českých celebrit. Je tam můj obrovský kamarád Jarek Šimek, a pak tam byl jeden omyl Martucci, který není rozhodně podle mého celebrita, ale tenkrát jsme spolu něco krátce měli. Lidi si myslí, že jsou tam toho hektolitry. Nejsou, protože to není zrovna jednoduché shánět ten materiál a je to v podstatě pár kapiček na jeden obraz, protože jedna ta dávka je do litrové barvy . Nikdo to nepozná, je zbytečné na to sahat nebo k tomu čuchat. Je to jenom kvůli energii jako takové, kterou věřím, že to v sobě má, protože z toho spermatu vznikli všichni. To je počátek života, za druhé to vzniká ve chvíli orgasmu, kdy je člověk v euforii a je šťastný, takže na tom nemůže být nic negativního, dá se říct. Až na to, že to některé lidi pohoršuje, ale myslím, že je to zbytečné, protože děláme to všichni, kdo jsme normální. Teď s tím už ale končím a když už budu dělat něco abstraktního, bude tam už tam jenom jeden aktér. Těch chlapů bylo celkem sedm.

16. Co chystáš v nejbližším období?

Plány se určitě změnily, protože já jsem se více-méně chtěla soustředit na kariéru, chtěla jsem se vštípit do povědomí lidí, takže jsem vymetala večírky, chodila jsem všude možně, byla jsem zvaná. Tenkrát jsem si říkala, že to budu dělat půl – tři čtvrtě roku a pak už není třeba. Ale prostě v těch začátcích určitě to chce, aby se o těch lidech psalo, aby je viděli. A v podstatě bohatě stačí,  pokud je to normální kvalitní člověk, něco umí, herec, zpěvák, umělec, tak stačí ten půl rok, aby se o něm lidi dozvěděli, nějaká širší veřejnost. A pak si ho už nechají v podvědomí… Pak jsem ještě měla přání dělat dál pro televizi, další pořad, ale celé se to zkřížilo tím, že jsem těhotná a i ta dráha kariérní se tím zkřížila. Nicméně doufám, že budu mít hodné dítě a že budu při tom moct malovat. Předtím, než jsem potkala Petra, jsem úplně zavrhla nějaké lásky a nějaké děti už vůbec ne, protože jsem si říkala, že ani normální chlap neexistuje. Takže jsem si říkala, že budu sama, budu mít občas milence jenom pro potěšení a tím to hasne. No a stalo se, že jsem se zamilovala a otěhotněla. Teď jsem nejšťastnější ve svém životě…

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Fotografie k článku

Mohlo by se ti líbit...

Umělci:

Rozhovory

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!