Kolem roku 2000 prošla tvorba Reného Hábla (*1968) viditelnou proměnou, která je překvapující svou radikalitou a pevným rámcem, v němž se jeho díla od této doby vyvíjejí. Od konce studií na pražské AVU se Háblova tvorba rozvíjela spíše v linii impresivní a lyrické abstrakce, naproti tomu jsou obrazy nového období založeny na výrazné stylizaci v jádru stále tušených předmětných tvarů. Zatímco předchozí periodě vládla hloubka barevných valérů, současné obrazy jsou pojaty plošně a barva se uplatňuje v čisté podobě jako definiens jednotlivých často ostře vymezených tvarů.

V souvislosti s naznačenou formální proměnou se u Háblových obrazů začaly objevovat také názvy, které naopak předchozí obrazy většinou postrádaly. Tato většinou jednoslovná pojmenování mohou a zřejmě i mají vyvolávat v divácích asociace poodkrývající námět obrazu.

Někdy se jedná o víceméně přímočaré spojení mezi zobrazeným tvarem a slovem, jindy však taková souvislost objektivně chybí. Název tak často hraje opačnou roli, je zdrojem rozostření, znejistění. Tento moment zároveň charakterizuje „princip“ výstavby Háblových obrazů. Rovněž zde nacházíme jasné – předmětné odkazy, ty jsou však zároveň rozostřeny dalším vývojem tvaru nebo dalšími prvky obrazové plochy.

Systém odkazování nebo spíš hra s odkazováním, mezi názvem a tvarem, tvarem a jeho předmětným předobrazem vede ke zjištění, že tradiční rozdělení abstraktní a figurativní zde nenachází uplatnění. Zdrojem významu je námět, pocházející nikoliv z vizuálního prostředí, ale z mentální skutečnosti, z fenoménů paměti a objektů mysli.