„Jednoho dne se člověk probudí ze strašného snu a zjistí, že jeho tělo mu už nepatří. Jednoho dne se člověk probudí ze strašného snu a zjistí, že sen pořád trvá.“

Jakou roli sehrává v životě muže jeho otec? Vnímáme otce jako morální imperativ? Můžeme tento model použít i ve vztahu občan-národ? Dokážeme najít morální jistoty ve světě, kterého státníci morálku popírají? Je identita, tak jak ji definovala moderní psychologie jenom mýtus? Jsme jenom genetický zápis našich rodičů, rozbité zrcadlo jejich snů? Před divákem se v prázdném prostoru rozehrává sled metaforických obrazů, které spojuje silný proud úvah nad těmito tématy. Dva muži. Režisér a herec. Tvůrce a interpret. Otec a syn. Anebo je to všechno jinak?

Fyzická performance přináší jedinečnou autorskou interpretaci dvou zásadních děl Franze Kafky – Proměna a Dopis otci. Duet nemá ambici vyprávět příběh, ale podněcovat fantazii diváka v jeho vlastní interpretaci viděného. Neexistuje správný klíč, jenom individuální divák a jeho jedinečná zkušenost. Inscenace dokazuje nadčasovost Franze Kafky a jeho schopnost oslovit mladého diváka, kterého problémy se nijak zásadně nemění od dob vzniku původní literární předlohy.