Vždy buď realisticky fiktivní. Pokud tedy nemůžeš být fiktivně reálný. To je vlastně jedno. Ale vždycky měj plán B. Protože všechno je o praktické dysfunkčnosti. Nebo dysfunkční praktičnosti. Více méně…

Dvě postavy na scéně, dva totální protiklady. Dvojice eskapistů v zápase jednoho proti druhému i proti uplývajícímu času ve stínu komprimovaného časoprostoru či přesněji: ve stínu iluze časoprostoru utkané z tuhých vláken vzpomínek na budoucnost, která nikdy nenastala. Snaží se k sobě přiblížit, aby byli v bezpečné vzdálenosti od sebe samých. Ale podobají se spíš dvěma rovnoběžkám, které se protnou, jen skloní-li se jedna před druhou. A pak navždy zmizí v nekonečnu. Ve snaze zachytit vrtkavou vůli v její prchavé nehybnosti si občas musí také vydechnout…

Kde se bere ona silná snaha zachytit a kontrolovat všechno kolem sebe? A kdy člověka tahle obsese přemůže a ochromí, místo aby vymezila prostor vlastní svobody a otevírala další možnosti? Koho zajímá plán A, když zuřivě vytváříme všechny možné plány B? Díky čemu nakonec dojdeme štěstí? Chceme skutečně dotáhnout a splnit plán A, nebo je jen výmluvou proto, abychom mohli mít jiné plány? Nedělejte ukvapené závěry, ten, kdo kontroluje situaci a tahá za nitky děje, může být v okamžení ten druhý…

(v angličtině)