ZLATÁ ÉRA SEMAFORU (1959 – 1969)

Šedesátým létům minulého století byl posléze přiřknut název Zlatá éra. Jak se tato éra obrážela v tisku si připomeňme následujícími útržky recenzí, jejichž protichůdnost dává nepamětníkům tušit, že to nebyla doba jednoduchá. Vyšli jsme z ní vítězně – jinak by se jí po pětačtyřiceti letech neříkalo, že byla Zlatá. 

DOBA NENORMÁLNÍ NORMALIZACE

V sedmdesátých letech Zlatá éra Semaforu končí, to je jakási zavedená pověra. Pokud se v historii Semaforu vyznám, přiřkl bych titul Zlatá éra letům sedmdesátým a osmdesátým. Tehdy byl Semafor útočištěm lidí, které zmáhal radostný život v socialismu. Chodili se k nám „nadýchat čerstvého vzduchu“, který byl prost ideologického smogu, který jsme dýchali všude okolo.

Tak ho viděli naši diváci. My v Semaforu jsme den ze dne bojovali o přežití, což se nám docela dařilo, dokud se na stranu našich likvidátorů nepřidala pátá kolonka, kterou jsme si bezděčně v Semaforu hýčkali. Tehdy jsme měli namále. Převrat v listopadu roku 1989 nás zachránil. Šedesátým létům zůstalo přízvisko Zlatá éra, nikoliv proto, že byl tou dobou lepší, ale že byl tou dobou v módě. 

SEMAFOR PO LISTOPADU 1989

Dokud se v uplynulých létech mohlo o Semaforu psát, přibývalo kladných hodnocení. Recenze byly zevrubné, odborně velmi fundované, a hlavně projevovaly dokonalé porozumění pro naše záměry a cíle. To se po převratu začalo z recenzí vytrácet. Na příkladu ohlasů na naši obnovenou Kytici doložme zde tu roztomilou protichůdnost hodnocení.

Divadlo, které původně stálo na podivné symbióze dokonalé profesionality (Horníček, Kopecký, Filipovský, Havlík) s naprostým amatérismem (ostatní), se zapsalo do historie českého divadla jako výrazný počin. Zázrak.

Veřejnost přijala nové divadlo jednoznačně kladně, odborná kritika byla rozpolcená, a naprosto negativně na nás pohlížela vládnoucí strana. Její nepřízni však vděčíme za tu nezměrnou popularitu, kterou nás veřejnost zahrnula. 

A veřejnosti pak vděčíme za to, že se ona strana neodhodlala nás likvidovat a volila menší zlo – nechala nás žít. Pravda, byli jsme jakýmsi vředem na kráse socialismu, ale naše písničky zněly tehdy od Šumavy k Tatrám a lidé trávili před pokladnou Semaforu celou noc, aby ráno byli první na řadě.

Několik roků nám pak tato strana dokonce poklepávala na rameno, ale jen co měla za zády tanky bratrských armád, tak se do nás zase pustila. Přežili jsme to.

Zvykli jsme si jak na slávu, tak i na nepřízeň osudu, a naučili jsme se žít a pracovat za všech podmínek. A zdá se, že nám to jde k duhu.

Jiří Suchý