Michaila Ščigola, českého malíře ukrajinského původu, lze právem označovat za prvního malíře Tančícího domu. Období mezi lety 1996 a 1999, totiž věnoval malbě několika desítek obrazů této nové pražské dominanty Vlada Miluniċe a Franka O. Gehryho.

Jeho cyklus obrazů Tančícího domu charakterizuje emblematickou stavbu i českou porevoluční společnost. A jsou to právě cykly, ve kterých se malířská tvorba Michaila Ščigola odehrává. Malíř rozvíjí jednotný námět v mnoha obrazových nuancích a pohledech. Hledá všechny odstíny téhož, ukazuje myšlenku ze všech úhlů, ale zároveň jako celek.

Výstava malíře Michaila Ščigola v Tančícím domě s názvem Poslední příběh představí tři ucelené, ale nikoli uzavřené cykly. Cyklus Ateliér, který vznikal v rozmezí let 1995 a 1997, Deníky Franze Kafky, jako nejnovější aktuální plátna a soubor Příběh papírové lodičky, jehož první obrazy namaloval autor před dvaceti lety a poslední před několika dny.

Soubory jsou vnitřně propojeny, vycházejí ze sebe, ovlivňují se a skrytě ze sebe navzájem čerpají. Začínají často nejistotou, občasným zoufalstvím, ale obsahují i prvky nadšení, radosti, neplánovaných a neočekávaných objevů a odhalení. Hlavní úlohu hraje univerzální téma o tvorbě – úděl umělce, umělecké hledání, okamžiky pochybností, hranice bezmoci, trápení, ale zároveň již citelná blízkost definitivní dokonalosti.

Malíř vypráví příběh svojí duše aplikovaný na literáta, univerzálního bezejmenného malíře a papírovou lodičku. Vypráví o umělecké zranitelnosti, křehkosti, posedlosti, osobní zodpovědnosti. Nebezpečí pathosu překonává nadsázkou, ironií, groteskou.