„První retrospektiva“ je skutečně první retrospektivní výstavou Jána Mančušky (*1972) a rozhodně první velkou výstavou jeho prací v České republice. Dílo zde zůstalo bez jeho autora, který zemřel v 39 letech v roce 2011. Přesto nelze říci, že bychom měli co do činění s dílem fragmentárním.

Autor sám koncipoval výstavy jako instalační – i performativní – události. První retrospektiva není simulací autorova přístupu k výstavě jako místně specifické události. Je (zcela tradičně) strukturována chronologicky. Klade důraz na precizní re-instalaci prací intelektuálně a esteticky přelomových, jež byly velkoryse zapůjčeny z významných mezinárodních i domácích sbírek.

Série reliéfů Bolí to jenom, když se směju (1999), Osvobozená domácnost a instalace Ráno (2001) byly vytvořeny z materiálů, které mají podlehnout rozpadu – je možné chápat je jako Memento Mori – jako podmínku jejich skutečné aktuálnosti. Jsou podobně prchavě dočasné jako intimní (často halucinogenní) emoce, jež autor zažíval v koupelnách, obývacích pokojích a kuchyních, podle jejichž podob vznikaly. Instalace Konference (2001), jež byla vystavena na Manifestě 4 (dnes ve sbírce MOMA v New Yorku) tuto intimní para-normalitu sestavenou z prchavých materiálů převedla do sociálního prostoru – instalace je svědectvím, otiskem účastníků politické (blíže neupřesněné) konference.

Pro Mančušku se stala charakteristickou série prací, transponující často skutečný, anebo autorem „nalezený“ příběh do prostorových instalací – linií procházejících prostorem. Slova levitující v prostoru nabízejí možnosti prostorového čtení a fyzického procházení příběhem: Během chvíle kdy jsem kráčel po místnosti…, 2005 dnes sbírka Kontakt Erste Group Vídeň, Dvacet minut poté, 2006 poprvé vystaveno na Berlin Biennale 2006 (ve sbírce Jill and Peter Kraus, USA), Oidipus, 2006 ve sbírce Centre Pompidou Paris. Mančuška v nich na materiálu existenciálního příběhu rozvíjel spekulaci nad nekonečnem možných vyprávění události – podle toho, kdo vypráví, a z jakého místa událost sledoval. Instalace se dají číst jako povídky v prostoru. Tyto operační postupy uplatnil také na film a video. Počínaje zmrazením pohyblivého obrazu v rozměrných instalacích Ten druhý (2007), poprvé vystaveno v Kunsthalle Basel (dnes ve sbírce Thyssen-Bornemisza Art Contemporary, Vídeň), přes důmyslné hry a přesmyčky s filmovým časem a filmovou narací Vrah bez příčiny (2006), Ztráta paměti (2010) ad.

Návštěvník na výstavě také nalezne paralelní linii kreseb, studií a dobových materiálů, které nabízí exkurz do „post-konceptuální“ pracovny, jež nahradila klasický umělecký ateliér.

Výstavu doprovází rozsáhlá obrazová publikace s řadou autorových i teoretických textů, která vznikla v koedici se švýcarským vydavatelstvím JRP|Ringier a tranzit.cz.

Mančuškova retrospektivní výstava je postavena na několikaleté rekonstrukci, soupisu děl a autorských scénářů. Vznikla ve spolupráci Galerie hl. m. Prahy s Ján Mančuška Estate, Andrew Kreps Gallery New York, Meyer Riegger Berlin/Karlsruhe a dlouhou řadou institucionálních i soukromých zapůjčitelů. Bude reprízována v Kunsthalle Bratislava a v upravené verzi v Moravské galerii v Brně.