Sluch je sférický, zrak směrový. Sluch se ponořuje do svého předmětu, zrak mu dává perspektivu. Zvuk přichází k nám, ale zrak cestuje směrem k objektu. Sluchový aparát je zaujat vnitřkem, zatímco pro zrak je důležitý povrch. Sluch je spojen s fyzickým kontaktem se světem, zrak vyžaduje zaujetí odstupu...

Jonathan Sterne, The Sound Studies Reader (Abingdon:Routledge, 2012)

Samostatná výstava izraelského umělce s českým původem, Guye Goldsteina, představuje svébytný přístup k tématu vizualizace zvuku a sonifikace obrazu. Goldstein ve své instalaci spojuje jemnou kresbu s mnohavrstevnatou prací s audiovizuálními nástroji. Přitom nezkoumá jen vztah mezi výtvarným uměním a hudbou nebo zvukem: do vysoce estetického, ale také po intelektuální stránce sofistikovaného diskursu zve také pojmy jako je plocha a trojrozměrnost, světlo a tma, barva a prázdno, pozitivní a negativní, pozorování a akce.  

Klíčem ke čtení, shlédnutí nebo možná zaposlouchání se do této instalace je série kreseb nazvanáPartitura pro modrý zvuk (2013). Abstraktní kompozice redukují barevnou paletu na černou a modrou, zatímco jejich tvary naznačují sonické a rytmické komponenty. Mohou být natolik analogové, jako je zvuk tužky, která na bílý papír kreslí sérii jemných linií, nebo grafitové tyčinky, jejíž prašné proporce vytvářejí celistvé černé plány a zakřivené značky vyvolávající vidinu rychlých i plynulých pohybů umělcovy ruky.

V některých případech je tvorba těchto specifických vizuálních skladeb mechanizována včleněním vrtačky, do které jsou namísto vrtáků vloženy tuhy. Proces „nahrávání“ nahrazuje kopírování a přetisk částí obrazu na jiná místa za pomoci lepivého vinylu. Navzdory těmto „řemeslným“ metodám ale kresby evokují poněkud syntetický, až digitální dojem: jejich výsledná podoba připomíná estetiku ekvalizérů nebo vizualizací, se kterými pracují softwary na zpracování zvuku.

Tato dvojí skutečnost iniciuje sérii reinterpretací a manipulací, které umělec následně podniká. K samotnému „psaní“ kreseb Goldstein přistupuje podobně komplexním způsobem a s citem pro vnitřní strukturu, jako v případě zápisu hudební skladby. Kresby potom „čte“ skrze živé performance nebo je překládá do video-animací. Jejich zvuk ale opět zachycuje, tentokrát do spektrografických tisků, za použití softwaru odvozeného od funkce starého ruského stroje, který umožňoval vizuální přepis zvukových vln.

Tato fáze uzavírá pomyslný vztahový kruh a znovu jej otevírá novým interpretacím diváků či dalších umělců. Přestože se tyto zákulisní procesy mohou jevit poněkud komplikovaně, působení děl je ve výsledku čitelné bez zprostředkování, dostupné pouhému oku či uchu. Ve chvíli, kdy ponecháme technické aspekty stranou, se instalace jeví spíše jako emocionální cesta, audiovizuální vesmírná odysea: Goldstein, i když po svém, cestuje zároveň po boku tradice umělců, kteří zkoumají mezižánrové a mezismyslové prožitky, aby odhalili něco ze vznešenosti, naléhavosti, záludnosti i vlídnosti vesmírů, na nichž se podílíme.