Intervence odkazuje ke stejnojmenné knize anglického spisovatele a předchůdce literatury science-fiction Herberta George Wellse. Wellsův sociologický text, který vyšel poprvé časopisecky v roce 1908, stejně jako Vačkář polemizuje s tématy kapitalismu, víry, metafyziky, přírodních zákonů, krásy a smrtelnosti.

Název výstavy může znít v kontextu dnešní doby a společnosti prosté tradičních hodnot zdánlivě archaicky. Implikuje však téma vzniku a zániku, lidskou touhu vlastnit „až za hrob“, vynalézavost v odmítání smrtelnosti.

Adam Vačkář se snaží záměrně provokovat materiálně založenou a dokonalou krásou posedlou společnost. Reflektuje představy, které tvoří naši vizi světa, idealizované a hrůzné mýty. Dáváme větší sílu archetypům, novodobým mýtům, které jsme si vytvořili jako náhražky, „antidepresiva“ dnešní společnosti. Povrchnost se stala synonymem bídy a zmaru.

Adam Vačkář přistupuje ke své tvorbě konceptuálně, což se ukazuje na jeho nejstarší prezentované instalaci Synesthesia (2011), autor se vědomě odkazuje k partiturám předního českého konceptualisty Milana Grygara. Partitury Vačkář prostřílel pistolí a notový zápis posléze nechal přehrát pomocí analogických hudebních přístrojů, hudební záznam zní ze železných trubek, které připomínají varhany. Nahodilost, s jakou Vačkář vytvořil notový zápis průstřely pistolí, se objevuje i ve Znovu-čtení kapitálu (2012), neodadaistické básni sestavené pomocí náhodně generovaných slov z Kapitálu Karla Marxe.

Intervence odráží kontrasty, tematizuje sociologické problémy dnešní společnosti, která se vyhraňuje a vzdaluje od původních hodnot k jistotám konzumní kapitalistické společnosti, jež je utopickým projektem (Alles Schwindel, 2014). Konstrukce z bankovek jsou inspirovány fraktály, matematickým fenoménem, který figuruje v jedné z klasických teorií chaosu. Jeho algebraický ekvivalent je využíván k vypočítávání fluktuace trhu a cenných papírů.

Vačkář komentuje současnost jejím vlastním jazykem – jazykem simulaker. Francouzský filozof Jean Baudrillard, autor pojmu simulakrum, tvrdí, že žijeme ve světě, kde se stále více obtížným stává rozlišování mezi tím, co je skutečné a co pouhým zdáním, neexistují již tradiční protiklady dobro-zlo, pravda-lež, originál-kopie.

Znepokojivou fotografii zátiší Still Life / Nature morte (2013), která je komentářem z dějin výtvarného umění, doplňuje série fotografií Krásní a prokletí (2014), dekadentní meditace na motivy románu Francise Scotta Fitzgeralda. Květiny na snímcích zachycují kytice kombinované z umělých, živých a zvadlých květin. Život a smrt zde na první pohled rozeznáme, ale umělá krása je naprosto dokonalá, doplněná etiketou.

Vše se stalo simulakrem, které nás „programově svádí“. Lze tedy vytvořit nesmrtelnou falešnou náhražku čehokoli. Plastové květiny jsou zde smutečním odpadem, poslední věcí člověka, která po něm ve fyzickém světě zůstane.