V pátek 11.7.2014 od 19hod představí v Galerii Nina Hedwic své nejnovější práce mladá umělkyně Tereza Černá. Galerie se nachází v Balbínově ulici 28 na Praze 2 a výstavu zde můžete navštívit až do 14.8.2014. Galerie je součástí kreativního prostoru, který kromě pravidelných výstav nabízí veřejnosti i umělecké kurzy zahrnující nemálo různých výtvarných technik.

Tereza Černá se narodila roku 1988, studovala střední grafickou školu a v roce 2012 absolvovala v ateliéru malby u Daniela Balabána na Ostravské univerzitě. Akrylové práce umělkyně jsou snovými výrazy její automatické tvorby, která nabízí metaforický pohled za zrcadlo a tím nabývá silného expresivního výrazu.

Výstava Castle of mirrors je jakýmsi pokračováním výstavy v domě U zlatého prstenu nazvané Vzdušné války. V jediné malbě na zeď galerie malířka ilustrativně rozehrála příběh nazvaný Last fight - cesta do středu srdce. Současná výstava je tedy určitou prodlouženou rukou této nástěnné malby. V abstraktnější rovině se v ní zrcadlí a rozrůstá příběh o hledání síly a podstaty nás samotných.

Princip zrcadlení je důležitý k pochopení celé výstavy. Samotný obraz můžeme vnímat jako zrcadlo, v němž se odráží náš vnitřní boj. Je překážkou a zároveň klíčem k nalezení cesty do středu našeho srdce. Tento střed je naším hradem/zámkem, který je střežen obrazy jako zrcadly, ve kterých vidíme pouze sami sebe. Naučit se číst v sobě, je ta podstata, která nás nutí proniknout za náš obraz a dostat se blíže k našemu středu.

V obrazech se zrcadlí náš vnitřní svět a naše cesta k němu. Nikdy si nemůžeme být jisti, jestli tento boj o moc vlastního srdce zvítězíme v tomto nebo jiném životě. Jisté je, že tento boj sdílíme v určitém čase všichni. Skrze obrazy Terezy Černé jej můžeme cítit. Zpřítomňuje nám tento moment a nutí nás se s ním vypořádat. V obrazech jako v odlescích můžeme spatřit sebe a skrze obrazy porovnat, v jaké fázi na cestě do středu srdce se právě nacházíme.

Ačkoliv malba Terezy Černé promlouvá současným jazykem, není definitivně zakotvena v čase. Svým výrazem neartikuluje to, co již bylo řečeno, ale vytváří vlastní jazyk a posunuje hranice významu obrazu. Samotný obraz jako kdyby byl až na posledním místě – důležité je to, co se odehrává za ním. Obrazy Terezy Černé není nutné hodnotit nebo srovnávat, díky své přirozenosti do nich můžeme jednoduše vstoupit a uchopit klíč k vlastnímu srdci.