Po první světové válce se definitivně změnil rytmus i výraz světa. Optimistická představa počátku století o tom, že přichází epocha humanity a vědeckotechnického zázraku, se rychle rozplynula. Miliony lidí, kteří byli odjakživa přivázáni k rodnému gruntu, mašírovali z vůle osudu a panovníka po světových bojištích a zažili věci, které si doma nikdo nedokázal představit.

Odešli jako vojáci rakouské armády a vrátili se do nové republiky v uniformách poražené armády monarchie, jiní jako přeběhlíci či zajatci v legionářských stejnokrojích hrdinů nové doby. Zanechali po sobě své příběhy, unikátní deníky, vzpomínky, dopisy, fotografie… V nesmyslném toku války je deník článkem mezi bytím a nebytím. Vzpomínka touhou po zapomnění. Hrdinství je zradou. A zrada hrdinstvím. Tak začíná dvacáté století. Století velkých válek a absurdity.

Současné generace Evropanů se na válku dívají jako na vzdálený fenomén s obroušenými hranami. Především (show)realita „války proti terorismu“ z nultých let a mediální obraz „realismu“ geograficky vzdálených vojenských konfliktů oslabily obraz války jako hrozivého civilizačního kazu a nahradily ji vlažnějším mýtem „čehosi odtažitého“. Dnes se slovo „válka“ vyslovuje téměř s lehkovážným tónem a přitom její hrozba není něčím tak zcela nepředstavitelným ani v rámci našeho geopolitického prostoru (jak ostatně ukazuje aktuální případ Ruska a Ukrajiny).