Na počátku 70. let, v období, kdy česká společnost vstupovala na jedné straně do mrákotného dvacetiletí normalizace, současně se ale také vydávala dál po spletitých a vzrušujících cestách druhých, třetích a čtvrtých kultur, zahajovala malířka Marie Molová svou výtvarnou dráhu v propagačním oddělení kladenských dolů. V té době se jí zdála řada, náladou obvykle temných, vizuálně však výrazných a v tvůrčím i osobním vývoji, významných snů.

Marie Molová je nejen zapsala (jedná se o unikátní sérii 35 snů, se spirálovitě se vracejícími motivy domů, kostelů, zahrad, stromů, specifických postav, válčících sil atd., jejíž četba bude podnětná nejen pro znalce jungovských symbolů), jejich nejvýraznější motivy také zachytila v linorytech, které pak kolorovala.

Soubor Sny (1971), existující v jediném exempláři unikátně zpřístupněném na výstavě v Poličce, se stal východiskem autorčiných vlastních vizuálních reinterpretací – metodu podobnou té, kterou autorka používá napříč svojí tvorbou a stejně tak v další vystavené knize Proměny (1997-2001), a kterou nazývám „prací vlastním nástrojem“.