„Co je vlastně technikou divadla, když opomeneme zvuk a světlo v základním smyslu?“

Herec jako paměťové médium svého repertoáru rolí. Herec se svým zásobníkem textů, akcí, výrazů. Z čeho herec a režisér komponuje zamýšlený účinek na diváka? A v čem technika zklamala, když divácká odezva neodpovídá zamýšlenému? S každou reprízou stojí herci před možností znovu se přiblížit „dokonalému tvaru“, ale kontext se stále hýbe. Mění se podmínky! Mění se divák! Mění se herci samotní. A tak pořád dokola. Od premiéry až k derniéře…

Ale kolikrát to bylo ono? A bylo to vůbec někdy ono? Jak k tomu došlo? Jak to zopakovat? „Můžeme ještě jednou, prosím?“